TU-144

V šedesátých letech dvacátého století se mnoho zemí soustředilo na vytvoření dopravního letadla rychlejšího než zvuk. Nešlo jen o zlepšení dopravy, ale o nezanedbatelnou prestiž, ukázat světu: Hele, my jsme ti nejlepší, my máme první supersonik. Vlastně se do značné míry opakovala situace z doby, kdy státy soupeřily o dobytí vesmíru. A to včetně vzájemného obviňování ze špionáže, a vyvracení těchto podezření argumenty, že stejnou součástku lze logicky zkonstruovat jen velmi podobně, a že aerodynamika funguje stejně v Rusku, jako v Evropě či USA. (Pravda, průmyslová špionáž se nepochybně zůčastnila. Bylo prokázáno že byly ukradeny plány podvozku a brzd.)

Konstrukcí Ruské verze nadzvukového letadla byl pověřen tým odborníků okolo Alexeje Tupoleva. Ten měl již z dřívějška zkušenosti s konstruováním proudových letadel pro vojenské účely. Každopádně ale Tupolev obětoval projektu mnoho úsilí, a tak prototyp TU-144 vzlétl na vánoce roku 1968, plné dva měsíce před konkurenčním Concordem. A o půl roku později (pátého června 1969) jím byla poprvé překročena rychlost zvuku. Zdálo by se, že je vyhráno, ale cesta od fungujícího prototypu k sériově vyráběnému stroji je dlouhá. Roku 1973 byl v Paříži aerosalon, zůčastnily se jak jinak i oba nadzvukové letouny. A TU-144 potkala katrastrofa. Při vyhýbání se Francouzské stíhačce Mirage (která v daném prostoru vůbec neměla být) se letoun zřítil. Všech šest lidí na palubě zemřelo, trosky stroje rozmetaly 15 domů a zabily ještě dalších 8 lidí na zemi. Poté následovalo zjišťování co se stalo, a nové zkušební lety. První pravidelné lety, jak jinak než pro tehdy jediný státní Aeroflot, byly na trasu Moskva-Alma Ata zavedeny až v roce 1975. Skoro rok byl přepravován pouze náklad a pošta, poté teprve došlo na cestující. 23 května 1978 se ale jeden z letounů znovu zřítil při pokusu o nouzové přistání, a v důsledku byly zakázány lety s cestujícími.

TU 144 tak nalétalo pouze 55 letů s pasažéry. V provozu sice ještě nějakou dobu zůstaly, ale na nákladní letoun byly příliš drahé. Poslední lety TU-144 byly v letech 1995-99, kdy byl jeden ze strojů koupen NASA a provozován jako létající laboratoř, dodávající data jejich vlastnímu programu nadzvukového letounu. Nicméně projekt byl v roce 1999 zastaven. A to byl definitivní konec snu o Ruském nadzvuovém dopravním letadlu. Ostatně Concorde jej brzy následoval, a svět je dnes opět nucen i k mezikontinentální přepravě používat podzvukové stroje.

Co se technických údajů týká:
Rozpětí křídel: 27.65m
Délka: 58,4m
Váha prázdného stroje: 85 tun
Maximální vzletová váha: 180 tun
Maximální rychlost: 2500 km/h
Cestovní rychlost: 2300 km/h
Dolet: 6500 km

Podobně jako Concorde je při vzletu a přistání sklopena příď, aby piloti viděli přistávací dráhu.




Technorati Tagy:
Letadla, TU-144, Aeroflot, Historie